Kmen kanibalů z Mexika

Pondělí v 12:09 | Nikča |  Zajímavosti
Kmen kanibalů z Mexika


Kmen kanibalů z Mexika


Příslušníci starodávného indiánského kmene se navzájem pojídali s vírou, že rituál kostí zabezpečí lepší úrodu.

V Mexiku byla nalezena skrýš s lidskými kostmi. Naštěstí se nejedná o práci nějakého skutečného Hannibala Lectera ani jiného vyšinutého masového vraha, ale o součást rituálních praktik starodávného místního indiánského kmene. Kosti byly nalezeny v El Salto ve státu Durango na severu Mexika uvnitř jeskynní osady vytesané do vysokého útesu. Místo tehdy obývané kmenem Xiximes se nazývá Cueva del Maguey a nález se datuje kolem roku 1425.


Hromada kostí
Archeologický nález zahrnuje více než tři desítky lidských kosí, které vykazují známky toho, že z nich bylo odstraněno maso, byly uvařeny a rituálně označeny kamenným nožem. Dohady o tom, že mezi zhruba pěti tisíci příslušníky kmene Xiximes panují kanibalské praktiky, se objevují už v historických záznamech jezuitských misionářů, kteří kmen označili za nejdivočejší a nejbarbarštější lid v Novém světě.
Xiximové věřili, že pokud pohltí duše svých nepřátel (často se jednalo o příslušníky stejného kmene ze sousední vesnice), zajistí si bohatou sklizeň. Proto jedli jejich těla a kosti zavěšovali na stromy jako nabídku duchům. Pro tato tvrzení v minulosti neexistoval spolehlivý důkaz, ovšem tým archeologů stojící za objevem z jeskyně si je jistý, že ozdobené, po staletí nedotčené kosti právě takový důkaz představují.

"Kanibalismus byl klíčovým aspektem jejich pohledu na svět, jejich identity," tvrdí José Luis Punzo, archeolog z Mexického národního institutu antropologie a historie. "Prostřednictvím svých rituálů, kanibalismu a shromažďování kostí si domorodci jasně stanovili hranici mezi sebou a ostatními."


Hostina pro duchy
Rituály se staly nedílnou součástí zemědělského cyklu pěstování kukuřice. Po každé sklizni vyrazili xiximští válečníci na lov čerstvého masa. A ačkoliv vedli války s ostatními kmeny a později se na jejich jídelníček mohli dostat také španělští kolonizátoři, pro kanibalské rituály byli určeni výhradně válečníci ostatních xiximských osad.

Úspěšní válečníci přinesli své nebohé oběti zpátky do vesnice, kde je místní lidé naporcovali končetinu po končetině. Poté kosti dokonale očistili a maso snědli v polévce jako součást celonočních oslav, které provázely kmenové písně a tance. Nakonec byly kosti uloženy do speciální pokladnice, kde odpočívaly do doby, než na poli vyrazilo nové obilí. To je pak rozvěsili po stromech, jako dárek duchům.
Přidat komentář
 

Nejnebezpečnější chodníky světa

Pondělí v 12:08 | Nikča |  Zajímavosti
Nejnebezpečnější chodníky světa


Nejnebezpečnější chodníky světa


Kdepak, žádná vypadaná dlažba, zákeřné ďoury nebo "vyhlodaný" asfalt, jak to často bývá na českých cestách. V tomto případě jde o chodníky, které jsou pěkně vysoko a pěkně úzké... Udržíte se na nich?

Španělská stezka smrti: El Caminito Del Rey
Máte chuť na procházku a trochu si provětrat plíce? Tak na tomto chodníku byste se možná provětrali celí - jde totiž o 110 let starý chodníček s poetickým názvem El Caminito Del Rey (česky tedy Královská cesta), který se nachází v jižním Španělsku. Vystavěn byl v roce 1905 a protože se po něm v roce 1921 prošel španělský vládce Alfonso XIII, aby otevřel nedalekou přehradu Conde del Guadalhorce, dali chodníčku název po něm.

Jak je na první pohled jasné, nejde o žádnou procházku růžovým sadem - chodníček je zanedbaný, nemá zábradlí, beton je na některých místech vydrolen. Ten, kdo zaváhá, už jen smrti zamává... Tento vratký chodníček totiž vede 200 metrů nad řekou a v letech 1999 a 2000 tady přišlo o život 10 lidí. To je také důvod, proč španělská vláda Královskou cestu oficiálně uzavřela. Ale najdou se i tací dobrodruzi, které žádné zákazy ani příkazy neodradí. Přestože byly z obou přístupových cest odstraněny dřevěné desky, turisté neváhají a zkoušejí trasu přejít. Svou zakázanou pěší turistiku si pak nahrávají na video a vystavují na internetu. Co říkáte, šli byste do toho taky?


Čínská procházka: Hua-Shan
Hua-shan pokládají Číňané za jednu ze svatých taoistických hor. Dřív na ní mohli lézt jen Číňani, dnes je přístup umožněn i cizincům, nicméně spousta návštěvníků tu padá k zemi jako přezrálé ovoce. Cesta vede po chodníčcích vytesaných do skal, kolmých žebřících, až po úzké dřevěné lávky, kde se bez jištění chodí oběma směry... Nikdo se o vás nestará, nikdo se o vás nestrachuje. Zkrátka na začátku náročnějšího úseku je zelená cedule, která v několika jazycích varuje, že další posun je jen na vlastní nebezpečí. Pokud to risknete, je to na vás. Hop nebo trop!


Irsko: Cliffs of Moher
Irské útesy Cliffs of Moher patří mezi nejnavštěvovanější atrakci. Pokud se je rozhodnete zdolat na kole, zažijete bezesporu jeden ze svých největších adrenalinových zážitků. A není divu - váš "dvoukolák" se totiž bude prohánět po chodníčku, který je 150 - 200 metrů nad Atlantickým oceánem. Rada: Bacha, docela tam fouká, takže si na kolo přibalte i šálu.
Přidat komentář

Na Kanárech vyrůstá z vln nový ostrov

Pondělí v 12:05 | Nikča |  Zajímavosti
Na Kanárech vyrůstá z vln nový ostrov


Na Kanárech vyrůstá z vln nový ostrov


Podmořská sopka nedaleko ostrova El Hierro se probudila k činnosti a z moře se začíná zvedat nový ostrov.

Kanárské ostrovy jsou díky své poloze nedaleko západního břehu Afriky oblíbenou turistickou atrakcí nejen v období letních prázdnin, ale taktéž v zimě. Jedním z možná méně známých ostrovů, které můžete navštívit, je El Hierro. V jeho jižní části se nachází přístav La Restinga, kam turisté míří zejména za potápěním. Nyní však jeho návštěvníci mohou obdivovat trochu jinou přírodní atrakci.


Nejmenší ostrov
El Hierro je svou rozlohou 278 km2 nejmenším ostrovem v nejzápadnější části souostroví. Obývá ho zhruba deset tisíc obyvatel, jejichž koncentrace je nejvyšší v hlavním městě Valverde. Stejně jako všechny Kanárské ostrovy vznikl dávnou sopečnou činností, a proto na jeho povrchu narazíte na množství větších či menších kuželů sopečného původu.

Sopečná aktivita je na Kanárských ostrovech patrná dodnes. Naposledy silnější erupce otřásala v roce 1971 ostrovem La Palma. V současné době se projevuje erupce podmořské sopky právě nedaleko ostrova El Hierro a pro pozorovatele i geology se jedná o unikátní pohled.


Sopka se dere na povrch
Na dohled přístavu La Restinga se totiž pod mořskou hladinou objevuje masa stoupající magmy. Vrchol vulkánu už podle všeho vystoupal do výšky sedmdesáti metrů pod mořskou hladinu a podle svědků sopečný materiál vybublává i nad ní. Některé kusy horniny dokonce vyletují do vzduchu až do výšky dvaceti metrů. Podle všeho tedy z moře vyrůstá nový ostrov a obyvatelé El Hierro pro něj už vymýšlí nové jméno.

Zrod ostrova nicméně v žádném případě není žádná idylická záležitost. Už několik měsíců totiž místní obyvatele sužují série drobných otřesů, jejichž počet překročil deset tisíc. Minulý týden dokonce sopečnou aktivitu provázel silný otřes o síle 4,3 Richterovy stupnice. Úřady proto vyhlásily žlutý (druhý ze čtyř) sopečný poplach a všech šest stovek obyvatel La Restingy bylo evakuováno.

Následně byl vydán rozkaz pro evakuaci všech obyvatel žijících podél jižního pobřeží El Hierra a do La Restingy byl zamezen přístup. Všechny lodě mají zakázáno pohybovat se v ohrožené oblasti a dokonce i letadla se musí vyhýbat vzdušnému prostoru nad jižním cípem ostrova.
Přidat komentář

Hotely, ve kterých straší

Pondělí v 12:03 | Nikča |  Zajímavosti
Hotely, ve kterých straší


Hotely, ve kterých straší


Tajemné zvuky, létající kufry, po pokoji jezdí křesla i postele. Zahlédnout můžete i ducha. Pokud chcete prožít klidnou dovolenou, následujícím hotelům se raději vyhněte. Patří mezi nejstrašidelnější stavby světa.


Hotel Dragsholm Slot

Tento hotel se nachází v Dánsku, konkrétně na poloostrově Odherred. Původně na tomto místě stál hrad, ten byl vystavěn ve 12. století. Postupem času se budova změnila na barokní zámek. Známými obyvateli byli skotská královna Marie Stuartovna (1542-1587) a její manžel James Hepburn, hrabě z Bothwellu. Ten proslul hlavně jako bezcitný vrah, pravděpodobně se podílel na vraždě Jindřicha Stuarta (1545-1567), bývalého manžela Marie Stuartovny. Anglický diplomat se o něm vyjádřil, že je "nadutý, ukvapený a nebezpečný mladý muž." Hrad Dragsholm se mu později stal i vězením, kde také zemřel.







Z gotického hradu a pozdějšího barokního sídla se stal luxusní hotel s historickými salonky, ve kterém může přenocovat až 100 lidí. Ceny apartmánů se pohybují od 1995 až po 2595 dánských korun, v přepočtu je to zhruba 6700 až 8700 českých korun. Milovníci paranormálních jevů ale říkají, že pobyt je k nezaplacení. Hotel obývají tři strašidla, hrabě z Bothwellu je jedním z nich. Další jsou dvě ženy - šedá a bílá paní. O šedé se toho moc neví, bílá paní je prý dcerou šlechtice, který ji nechal zazdít do zdí hradu, zamilovala se totiž do obyčejného vesnického chlapce. Tato středověká pověst má zřejmě reálný základ, roku 1930 se při rekonstrukci budovy objevila zazděná ženská kostra.



Hotel Elvey Farm

Do tohoto hotelu se vydáme do Anglie, do vesničky Pluckley. Na místě dnešního hotelu se začala roku 1406 stavět farma. Od roku 2007 vlastní hotel Jeff Moody a Simon Peck. Můžete se ubytovat ve zrekonstruované sušárně, stodole nebo v pokojích v bývalé stáji. Za noc zaplatíte 100 liber, asi 2800 českých korun.







A kdo že tu straší? Nejvíce asi Robert Du Bois, lupič ze 17. století, který pro lup i vraždil. Nakonec byl ale zavražděn sám. Od té doby zde lupič straší. Mezi další duchy patří francouzští zajatci, kteří zde byli vězněni během napoleonských válek. Na nedalekém kopci Maltman se zase prohání fantom na koni. Některé návštěvníky hotelu budí i usedavý pláč neznámého ducha.



Hotel Ballygally Castle

Tentokrát se podíváme do Irska. Ve vesnici Ballygally vyrostl roku 1625 hrad. Jeho stavbu nařídil James Shaw. Za pár měsíců mu v tomto hradě porodila manželka Isabelle Brisbanová dceru. Shaw z dcery radost neměl, očekával narození dědice. Manželku zasypal výčitkami a i s dcerou ji nechal zavřít do komnaty v nejvyšším patře hradu. Vyčerpaná Isabella ukončila svůj život skokem z okna. I po smrti chodila smutná hradem a zjevuje se zde dodnes.



V hotelu můžete přečkat noc za 165 liber, zhruba 4620 korun.







Hotel Hawthorne

Hotel stojí v americkém Salemu. Město je proslulé čarodějnickými procesy z roku 1692. Zatčených "čarodějnic" zde bylo asi 100, popravených 20. Ducha některé z nich můžete potkat v místním hotelu. Cena ubytování se zde pohybuje od 114 až 315 dolarů, asi 2000 až 5500 korun.







Nejčastěji se zde zjevuje Bridget Bishopová, první oběť salemských procesů. Spolu s ní se objeví i jemná jablečná vůně. Na místě hotelu prý býval jablečný sad, který patřil právě Bridget.



Hotel Langham

Nyní se vydáme do Londýna. Dům je postaven roku 1865. Několik let zde sídlila rozhlasová a televizní společnost BBC. Dnes si zde můžete pronajmout pokoj za 350 liber, v přepočtu 9800 korun. Součástí hotelu je i luxusní 16metrový bazén.







Duch, který se tu zjevuje, je prý jeden německý šlechtic. Prochází zdmi a nejčastěji pobývá na pokoji číslo 333. V tomto pokoji se ubytují jen odvážlivci.



Hotel Heathman

Tento čtyřhvězdičkový hotel najdete v americkém Oregonu, v Portlandu. Nejlevnější pokoj zde stojí 179 dolarů, zhruba 3150 korun. Pokud toužíte po klidném spánku, neberte si pokoj číslo 703, jenž je proslulý řáděním poltergeistů. Po pokoji létají věci, postele se sami pohybují. Hosté se zde začnou dusit. Je zaznamenám i případ, kdy po noci v hotelu starší muž utrpěl lehkou mozkovou příhodu.




Přidat komentář

Magický hotel s vodopádem

Pondělí v 10:41 | Nikča |  Zajímavosti
Magický hotel s vodopádem

Magický hotel s vodopádem


Chystáte se teď někdy do Chile? Pak určitě nevynechte návštěvu hotelu La Montana Magica, což v překladu znamená Magická hora.
Bydlení uvnitř sopky
Tenhle hotýlek se nachází v Huilo Huilo, což je zdejší přírodní rezervace v Los Rios. Když ho na první pohled spatříte, tak si řeknete, co je to za zvláštní útvar. Stavba totiž vypadá jako nějaká hora, nebo spíš tajemná sopka, protože jí ze špice prýští sice ne láva, ale obyčejná voda. Ta dává všem hostům, kteří zde bydlí, na srozuměnou, že se nachází opravdu v divoké přírodě. A oni to respektují - jak jinak by mohli dopustit, že jim na okna pokoje buší vodopád.



V pokojích dominuje masivní dřevo
Ale jak to tak bývá, majitel hotelu si samozřejmě nechává za tuto atrakci tučně zaplatit. Přestože zařízení má jenom 9 pokojů, každý z nich má jméno po nějakém z ptáků, jež se v okolí nachází. Pokoje jsou luxusní, dominuje v nich dřevo - a to jak na nábytku, tak i na zdech či dalším vybavení. Hosté se mohou také pokochat skvělým výhledem do krajiny... A když je čučení z okna omrzí? Můžou si jít zaplavat do zdejšího bazénu, který je vyroben z kmenů stromů.



Noc za "sedm papírů"
Největší atrakcí pro hosty je samozřejmě okolní příroda. Nicméně hotelový personál moc dobře ví, jak toho využít - nabízí svým klientům jízdu pralesem na koni, nebo minigolf. V zimě se tu pořádají různé výlety na lyžích. A cena? Ta všech těmto lákadlům odpovídá. Jedna noc v chilské Magické hoře vás přijde na 250-400 amerických dolarů, tedy něco kolem 4800-7600 korun. I když je to slušná "pálka", věřte, že na tuhle jedinou noc budete vzpomínat hodně, hodně dlouho…
Přidat komentář

Nejkrásnější vodopády světa

Pondělí v 10:40 | Nikča |  Zajímavosti
Nejkrásnější vodopády světa

Nejkrásnější vodopády světa


Málokterá přírodní scenérie je tak fascinující jako vodopád. Spousta vody, která se řítí z velké výšky dolů, okouzlí snad každého. Lidé tak za vodopády cestují klidně přes půl světa.
Nejslavnějšími vodopády jsou určitě Niagarské, které jsou sice fascinující, ale asi zrovna nepatří mezi ty nejkrásnější. Překrásné vodopády zůstávají totiž skryty v přírodě. Protože kolem nich nikdo nepostavil domy nebo restaurace pro turisty, mají větší kouzlo než ty nejslavnější.



Nejvyšším vodopádem je Salto del Ángel. Ten padá z hory Auyantepui (Ďáblova hora) z výšky neuvěřitelných 979 metrů. Vodopád je součástí řeky Churún, která protéká okouzlujícím národním parkem Canaima ve Venezuele. Název dal vodopádu James Crawford Angel, který vodopád objevil, když v této oblasti hledal zlato v roce 1935. Americký dobrodruh si vodopád tak oblíbil, že do něj byl po smrti rozprášen jeho popel.



Druhým nejvyšším a neméně krásným vodopádem je Tugela ležící na stejnojmenné řece v Jihoafrické republice. Vodopád se nachází v nádherném národním parku Royal Natal. Voda stéká z výšky 948 metrů v pěti stupních. V okolí se nachází spoustu turistických tras, které stojí za návštěvu.




Nádhernou síť vodopádů tvoří komplex Iguazú na hranicích Argentiny a Brazílie. Vodopády Iguazú na řece téhož jména vytváří největší soustavu vodopádů na světě. Výška nejvyššího z 270 vodopádů je 82 metrů. Ten bychom našli v tzv. Ďáblově chřtánu. Vodopády se nacházejí v několika národních parcích a jsou zařazeny na seznamu světového dědictví UNESCO. Iguazú leží také na klidném místě deštného pralesa a při troše štěstí je zde možné zahlédnout vzácná zvířata i rostliny.



Las Tres Hermanas (v překladu Tři sestry), to je název třetího nejvyššího vodopádu světa. Voda padá z výšky 914 metrů v horách Cordillera Oriental v peruánské provincii Ayacucho. Vodopád je opět v nádherné neporušené lesnaté krajině. Velké množství vody pod vysokým vodopádem vytvořilo hluboké jezírko.



V krásném Yosemitském národním parku (pohoří Sierra Nevada) najdeme nejvyšší vodopád severní Ameriky. Yosemitský vodopád je vysoký 739 metrů a tvoří ho dva stupně. Národní park i s vodopádem je zapsán na seznamu UNESCO.



Neměli bychom zapomínat také na Evropu. V Norsku se nachází šestý nejvyšší vodopád na světě, opět je obklopen krásnou přírodou. Vodopád jménem Vinnufossen je vysoký 860 metrů. Název mu dala řeka Vinnu, na které leží v pohoří Sundal.



V České republice sice nemáme tak vysoké a úžasné vodopády jako ve světě, ale krásné zde také najdeme. Nejvyšším vodopádem České republiky je Pančavský vodopád. Ten měří 148 metrů a nachází se v Krkonošském národním parku. Vodopád stéká do tzv. Labského dolu ve čtyřech stupních.
Přidat komentář

Přemnožení pavouci terorizují město

Pondělí v 10:39 | Nikča |  Zajímavosti
Přemnožení pavouci terorizují město

Přemnožení pavouci terorizují město


Brrrr... To, co vídáme v hororech, se v Austrálii stalo skutečností - přemnožení pavouci terorizují město Waga Waga.
Povodně vyhnaly pavouky z děr
V Austrálii je teď pořádně mokro. Země odolává masivním záplavám, které mají šílené důsledky - více než 13 000 přišlo o své domovy a 3500 Australanů z nich bylo evakuováno. Aby toho nebylo málo, připravila si příroda na místní lidi ještě jednu "maličkost" - pavouky. Ti vylezly ze svých skrýší a rozestavěly své pavoučí sítě pěkně nad zemí. Obyvatelé města Waga Waga, kde se pavoučí enkláva objevila v hojné míře, se nestačili divit.



Hmyz obkličuje město
A dnes? Pavoučí sítě jsou všude, kam se podíváte. Osminozí pavouci, které místní entomolog Owen Seeman zařadil do rodu takzvaných "vlčích pavouků", jejichž kousnutí je nepříjemné, nikoliv však smrtelně jedovaté, však sebevědomě obkličují město. Jejich sítě jsou na stromech, plotech, domech či rostlinách. Není divu, že zdejší farmáři jsou z těchto nepříjemně lepivých pavoučích sítí dostatečně nervózní. Pavouci jim berou domovy a nikdo neví, jak se jich zbavit.



Chytře vymyšlená záchranná síť
Manažer Australského entomologického muzea v Sydney, Graham Milledge však vysvětluje, že chování pavouků není nikterak neobvyklé, ba naopak, jedná se o přirozenou obranu. Jde o takzvaný
"ballooning" - jeden z pavouků spřede na vyvýšeném místě vlákno, které zachytí vítr a pomocí něj je unášeno až do vzdálenosti několik desítek kilometrů. Tím si hmyz vytváří únikovou cestu pro nenadálé nebezpečí. "Stejně se pavouci chovají v jakémkoliv novém prostředí. V tomto případě jde jen o způsob, jak si zajistit "zadní vrátka", pro případ, že se záplavy znovu objeví," vysvětluje jednání hmyzu Milledge.


Když je pavouků více, nejvíce
No jo, což o to - strach hmyzu před další vlnou povodní by všichni místní pochopili, horší je však fakt, že díky vlhkému podnebí došlo k velkému množení pavouků. Enkláva nových a nových pavouků samozřejmě lidi psychicky poznamenává. Podle vědců však není se čeho bát - jakmile nebezpečí záplav záplav opadne, vrátí se "vlčí pavouci" znovu pod zem. Zatím však hmyz vesele "slouží" obyvatelům tím, že loví přemnožené komáry nebo jiný škodlivý hmyz.



Podobný scénář zažil Pákistán
Případ, pavoučí invaze jako byla v australském městečku Waga Waga, není ojedinělý. Masový "ballooning" pavouků pamatují i při povodních v Pákistánů. Tam se opakoval úplně stejný scénář - pavouci měly rozvěšené síti na stromech podél celé zatopené oblasti. Všechny stromy pak vypadaly jako obrovské cukrové vaty, ve kterých se to hemží přemnoženými pavouky. No, není to jako z hororu?
Počet komentářů: 1

Famadihana: Tanec s mrtvým

Pondělí v 10:38 | Nikča |  Zajímavosti

Famadihana: Tanec s mrtvým


Famadihana: Tanec s mrtvým


Říká se jiný kraj, jiný mrav. To platí i na Madagaskaru, kde nebožtíci tancují


Radost až na kost

V africké zemi je Famadihana - tanec s mrtvým - známý i jako rituál "otáčení kostí". Jde o speciální svátek, který se slaví každých sedm let. V tu dobu se rodinné hrobky otevřou, vyjmou se těla mrtvých (tedy spíše to, co z nich ještě zbylo) a obalí se do nového sukna. A pak následuje to, na co všichni čekají - tanec s mrtvolou. Přestože nám Evropanům může připadat tento zvyk poněkud morbidní, pro afričany z Madagaskaru jde o veselou věc. Aby ne: k tanečku s nebožtíkem rozjařeným živáčkům jim hraje živá hudba, obětují se různá zvířata, jejichž maso je pak pak roznášeno pozůstalým.





Je opravdu mrtvý?

Přestože jde o místní folklór, rituál má i svou výchovnou stránku - zatímco příbuzní tančí s mrtvým, nejstarší členové rodiny vysvětlují mladým lidem a dětem význam smrti. Tady ale nejde jen o nějaké prázdné tlachání, protože smrt je přítomná jen v řeči, ale i hmotně, v těle "tančícího nebožtíka". Ovšem skon je v jižní africké zemi chápán trochu jinak, než jak jsme zvyklí. Místní lidé totiž věří, že člověk je vytvořen z těl praotců (odtud plyne i velká úcta Madagaskařanů k jejich předkům). Černoši rovněž věří, že pokud se těla mrtvých úplně nerozloží, nejsou jejich zesnulí zcela mrtví. A to je také důvod, proč se s tlejícími těly snaží komunikovat, jako zaživa.





Drahý špás

Svátek Famadihany je v Madagaskaru vnímám jako jeden z nejdůležitějších a zároveň i nejdražších. Rodina se totiž musí na oslavu vybavit prvotřídním jídlem a zajistit pro všechny členy příbuzenského klanu a potažmo i pro hosty oslavy, vhodné oblečení. Církev (ať už evangelická či katolická, která rovněž v zemi působí) svátek Famadihany jako náboženský neuznává a bere jej ryze jako "trochu divnou" zábavu.







Madagaskřané se však své famadihany vzdát odmítají. Třeba takový pětapadesátiletý Henri Rakotonarivo si libuje, jak při svátku famadihany si "skočil" taneček se svým mrtvým dědečkem a tetou: "Je dobré tímto způsobem poděkovat svým předkům za vše, co pro nás udělali. Zároveň jsem mrtvé poprosil o dobré zdraví a zároveň věřím, že mi pomohou k tomu, abych se stal bohatším." Zcela odlišně se k svátkům staví Jean Rotovoherison, třicetiletý manažer v technologické firmě, který vidí svátek jen jako příležitost k utužování rodinných vztahů." Vždyť smrt i hudba vyvolávají emoce a těch se temepramentní Madagtaskřané určitě nebojí.




Přidat komentář

Smrtonosné diamanty: Kdo je vlastnil, zemřel!

Pondělí v 10:35 | Nikča |  Zajímavosti
Smrtonosné diamanty: Kdo je vlastnil, zemřel!

Smrtonosné diamanty: Kdo je vlastnil, zemřel!


Diamant - drahý kámen, jehož kouzlu podlehlo mnoho vysoce postavených a bohatých lidí. Zdobí šperky pyšných žen a někteří zloději pro tento kámen neváhají riskovat své životy. A některé diamanty smrt svým majitelům přinesly.
Známým a prokletým drahým kamenem je diamant Hope (česky Naděje). Tento modrý diamant byl nalezen v Indii jako 112karátový kámen. Dnes je diamant Hope opracován na 45,52 karátů. Podle staré pověsti pochází tento drahý kámen z oka sochy, která stojí v chrámu u břehu řeky Coleroon River. V roce 1668 drahokam koupil francouzský badatel Jean - Baptiste Tavernier (1605-1689) při svém putování po Indii od jednoho místního otroka. Cestovatel odvezl diamant do své rodné Francie. Zde drahý kámen od badatele zakoupil samotný král Ludvík XIV. (1638-1715), který diamant nechal později upravit na 67,5 karátů. A od té doby se začíná lepit smůla na vlastníky diamantu.

Král Ludvík XIV. věnoval diamant své milence Madame de Montespan (1640-1707). Tato žena ale krále po čase omrzí a kámen se znovu ocitá v jeho rukou. Později na krátkou dobu diamant vlastnil i francouzský ministr financí Nicolas Fouquet (1615-1680). Drahého kamene si ale moc neužil, král ho nechal v roce 1661 zatknout za zpronevěru peněz. Nakonec Nicolas Fouquet zemřel ve vězení v Bastile.



I samotný král Ludvík XIV. zažil zlou sílu diamantu na vlastní kůži. v krátkém čase mu zemřel syn i jeho vnuk se ženou. Král zemřel v roce 1715 na nepříjemnou nemoc gangrénu. Dalšími majitelkami diamantu se staly princezna de Lamballie a Marie Antoinetta (1755-1793). Tyto dvě ženy se staly oběťmi francouzské revoluce.

Po těchto nešťastných událostech se diamant na dlouhou dobu ztratil. Teprve v roce 1830 ho koupil anglický bankéř jménem Henry Thomas Hope (1807-1862). Po jeho smrti drahý kámen zdědil Francis Pelham Clinton Hope. Tomuto bankéři diamant také nepřál ve štěstí. Jeho žena, americká herečka May Yoke, ho brzy opustila a zanedlouho poté náhle zemřela. Hope se brzy dostal do finančních problémů a diamant se znovu ztratil. Po nějaké době se diamant Hope dostal neznámo odkud do rukou tureckého sultána Abdula Hamita II. (1842-1918), který ho daroval své manželce Subaye. Této ženě diamant nic dobrého nepřinesl, manžel ji totiž nechal brzy popravit. A jak dopadl sultán? Ten byl sesazen z trůnu.

V roce 1911 koupila diamant Evalyn Walsh McLean (1886-1947). Nádherným diamantem se chlubila až do své smrti. Poté se majitelem diamantu staly Spojené státy americké.

Slavný diamant Hope není jediný drahý kámen, který nosil smůlu svým majitelům. Dalším takovým drahokamem je diamant Black Orlov. Česky se mu říká Černý Orlov nebo Oko Bráhmy. Už podle názvu poznáte, že 67,5karátový diamant má černou barvu. Podle legendy tvořil kámen kdysi oko sochy boha Bráhmy v chrámu v indickém městě Mysore.Své jméno dostal diamant po svém prvním majiteli, po ruském šlechtici Grigorijeviči Orlovu. Kníže Orlov věnoval černý diamant své milence Kateřině Veliké (1729-1796), která jím vyzdobila korunovační klenoty.



Diamant Black Orlov má podle pověstí na svědomí tři oběti. Ještě než kámen získal kníže Orlov, vlastnil ho perský král Nadir a arménský boháč Šafrás. Oba byli zavražděni. Třetí obětí diamantu má být jeden americký klenotník.

Třetím pověstným kamenem je žlutý diamant Florentin, který váží 137 karátů. Historie tohoto drahého kamene se začíná psát v roce 1657, kdy ho vlastnil šlechtický florentinský rod Medicejských. Celý tento rod patřil mezi první oběti diamantu. Poslední člen z rodu Medicejů zemřel roku 1737, byl to Gian Gastone de Medici.

Ve stejném roce, kdy zemřel poslední zástupce rodu Medicejů, zdědil diamant František I. Štěpán Lotrinský (1708-1765), manžel Marie Terezie (1717-1780). V té době byl drahý kámen umístěn do císařské koruny. Zanedlouho ale diamant dostala dcera Marie Terezie, Marie Antoinetta, která tak vlastnila zároveň dva zkázonosné diamanty (Florentin a Hope). Není tedy divu, že Marie Antoinetta zemřela pod gilotinou.



Dalším majitelem diamantu Florentin se stal Napoleon Bonaparte (1769-1821), který ho dal své ženě Marii Louise (1791-1847). O tom, jakou smůlu přinesl diamant Napoleonovi se nemusíme dlouze zmiňovat, stačí si připomenou prohranou bitvu u Waterloo v roce 1815 a Napoleonův smutný konec na ostrově Svatá Helena. Navíc manželství Napoleona s Marií Louisou trvalo pouhé dva roky a diamant se brzy dostal zpět do vlastnictví Habsburků, kde přinášel další smůlu.

Nový vlastník diamantu ho opět věnuje své manželce; nyní se jedná o Františka Josefa I. a jeho ženu Elizabeth, známou pod jménem Sissi. Ta zanedlouho od přijetí drahokamu zemřela při atentátu v Ženevě. Diamant získal Karel I., který byl zároveň jeho posledním majitelem a také posledním Habsburkem na trůně. Smůla Habsburkům tedy smrtí Karla I. skončila a také se záhadně ztratil diamant Florentin.
Přidat komentář

Tance, které vás mohly dostat za mříže

Pondělí v 10:34 | Nikča |  Zajímavosti
Tance, které vás mohly dostat za mříže

Tance, které vás mohly dostat za mříže


Milujete tanec? Navštěvujete rádi plesy, kde se předvedete v krásných večerních róbách, nebo si jdete raději jen tak zatancovat s kamarády do klubu?
Ať už dáváte přednost jakémukoli druhu tance, každopádně vám tato činnost zlepší náladu. Ještě před několika desítkami let byste si ale některé tance nemohli užívat jako dnes. Často byli lidé při tanci jednou nohou ve vězení.

Na pozoru se museli mít mezi lety 1808 až 1899 příznivci bojové techniky capoeira, která se svými některými znaky podobá tanci. Capoeira pochází ze státu Brazílie, kde se touto bojovou technikou lidé prý bránili proti zlodějům slepic a jiným zločincům.


V roce 1707 brazilské úřady capoeiru zakázaly. Toto bojové umění ale nadále provozovali místní otroci, kteří si ho velmi oblíbili. Capoeira se tak stala symbolem boje proti otrokářům. O sto let později se otroci cvičící capoeiru stali nepohodlnými a proto byli zatýkáni a často také fyzicky napadáni. V některých extrémních případech dokonce otroci fyzický útok policie nepřežili. Černým rokem capoeiry byl rok 1825, kdy policie zatýkala snad každého, u koho viděla jenom náznak této bojové techniky. Mnohdy člověku stačilo jen jít po ulici a broukat si nějakou melodii, kterou policisté považovali za capoeiru, a už mohl dotyčný putovat do vězení.

Dnes už patří capoeira mezi legální a oblíbené druhy bojových umění. Od roku 1972 se příznivci capoeiry nemusí bát, že by se za její provozování dostali za mříže.

V 19. století se stal zakázaným tancem kankán. Tento známý tanec pochází z Francie, konkrétně ze známého zábavního podniku Moulin Rouge v Paříži. Každý si jistě při vyslovení slova kankán představí smyslné tanečnice v bohatých sukních, které zvedají nožky vysoko do vzduchu. Málo známou pravdou ovšem je, že kankán byl ve svém počátku párovým tancem.



Známou tanečnicí kankánu v Moulin Rouge byla Jane Avrilová (1868-1943), kterou na svých obrazech ztvárnil slavný francouzský malíř Henri de Toulouse-Lautrec (1864-1901). Odvážný tanec kankán s sebou přinesl i vlnu pohoršení. Není tedy divu, že proti tomuto tanci zakročila francouzská policie. Některé tanečnice byly zatčeny a majitelé kabaretů často museli zaplatit vysokou pokutu. Ve 20. století tolerantnější společnost přijala kankán jako oblíbený druh tance a zábavy.



I ve 20. století ale najdeme tanec, který byl trnem v oku vládnoucím režimům. Ve 40. až 60. letech 20. století se takovým tancem stal swing, a to v Čechách. Swing pochází ze Spojených států amerických, kde se stal oblíbeným tancem. Tak tomu ovšem nebylo v Čechách. Zde byli tanečníci swingu zatýkáni a také fyzicky napadáni. V době protektorátu bylo totiž nepřípustné, aby někdo tančil americký, tedy nepřátelský tanec. Ani po válce se u nás swing nemohl tančit.



Na seznamu zakázaných tanců se v letech 1955 až 1973 objevilo i tango. Domovinou tohoto tance je Argentina a Uruguay. Postupem času se tango dostalo do všech koutů světa, v Evropě bylo upraveno na tzv. anglické tango. V Argentině byl tanec zakázán s odstupem prezidenta Juana Peróna (1895-1974). Ten tango miloval, a protože byl v té době nepohodlným člověkem, nevhodným se stal i jeho oblíbený tanec. Tango se ale stalo populární za hranicemi Argentiny a tak se zachovalo dodnes. V roce 2009 bylo tango připsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Přidat komentář

Eko vozítko s minimální spotřebou

Pondělí v 10:33 | Nikča |  Zajímavosti
Eko vozítko s minimální spotřebou


Eko vozítko s minimální spotřebou


Studentský projekt by mohl ukázat cestu, jak v budoucnu optimalizovat spotřebu paliva automobilů.


Jaký je asi sen motoristů, kteří denně spílají u stojanů benzínových pump na neustále se zvyšující ceny pohonných hmot? Co třeba vozidlo, které na jeden litr benzínu ujede nádherných dvě stě kilometrů? A právě takové vozítko postavil inženýrský tým z Kalifornské polytechnické univerzity.







Nabroušené linie

Autíčko se jmenuje Lamina a mimo báječné spotřeby má ale i pro běžný provoz dva nedostatky - vejde se do něj pouze řidič a dosáhne maximální rychlosti 40 km/h. Jako pohon byl použit modifikovaný motorový generátor Honda a nízké spotřeby se dosahuje odlehčenými materiály a částečným využíváním setrvačnosti.



Studenti vyrobili vůz pro letošní ročník Shell eko-maratonu, který se konal v texaském Houstonu. Jeho hmotnost je pouhých 31 kilogramů. Název Lamina v latině znamená čepel, nebo tenký plátek kovu a přesně to podle autorů vystihuje podstatu ekologického vozítka.







"Soustředili jsme se na propojení hladkého aerodynamického tvaru s ergonomickým designem, což umožňuje maximální omezení hmotnosti," tvrdí studentka Ann Peters. "Myslíme, že název Lamina přesně vystihuje ostré linie vozu a celkový styl. Návrh začal tvorbou CAD modelu prostřednictvím SolidWorks softwaru. Pak jsme museli celý design pořádně zrevidovat a nakonec jsme se pustili do výroby. Vozidlo bylo kompletně vyrobeno studenty kampusu."







Do soutěže se přihlásila více než tisícovka studentů se sto třinácti vozidly rozdělenými do dvou kategorií - prototypy a městské koncepty. Lamina zařazená společně s padesátkou dalších adeptů do kategorie prototypů se nakonec umístila na třetím místě.







Téměř nulová spotřeba
Soutěží nicméně práce na ekologickém vozidle nekončí. Spolupráce s některými profesory a zástupci automobilového průmyslu obohatila tým o nové zásadní poznatky, které povedou k výrobě nového prototypu. Jeho spotřeba paliva by měla díky vylepšeným aerodynamickým vlastnostem klesnout až na neuvěřitelný jeden litr na 1275 kilometrů. A o tom už bychom mohli tvrdit, že jezdí zadarmo.
Přidat komentář

Nejdelší zeměpisné názvy světa

Pondělí v 10:31 | Nikča |  Zajímavosti
Nejdelší zeměpisné názvy světa

Nejdelší zeměpisné názvy světa


Každé místo na Zemi má jistě nějaké jméno. Někdo z vás možná bydlí v obci, která se pyšní velmi dlouhým názvem.
U nás v České republice má nejdelší jméno obec Nová Ves u Nového Města na Moravě - celkem 27 písmen. Další obce s dlouhým jménem jsou například Albrechtice v Jizerských horách, Dobrá Voda u Českých Budějovic, Jakubov u Moravských Budějovic nebo Blatnice pod Svatým Antonínkem. Oproti jiným místům s dlouhým názvem ve světě se tyto jména obcí však nemohou srovnávat. Problém by pro vás bylo název takového místa vyslovit, ještě hůře byste si dlouhý název zapamatovali.



Prvním takové velmi dlouhé místopisné jméno má město v Thajsku. Název tohoto města má neuvěřitelných 167 písmen. A co že je to za město? I když se vám to bude zdát podivné, jedná se o hlavní město Thajska - Bangkok. Toto město má totiž ještě ceremoniální jméno, které je Krung Thep Maha Nakhon Amorn Rarranakosindra Mahindrayutthaya Mahadilokpop Noparattana Radchhami Buriom Udom Rachnivet Mahastan Amorn Pirmarn Avatarn Satit Sakatuttiya Vishnuharm Prasit. Takto dlouhý název města by si určitě nikdo nezapamatoval, a tak se používá kratší jméno Bangkok. Zmíněný dlouhý název městu v roce 1782 vymyslel místní panovník z dynastie Chaleri, který se jmenoval Ráma I. (1736 - 1809). V překladu celé jméno města zní: Město andělů, velké město a sídlo Buddhy, nedobytné město boha Indry, velké hlavní město světa vyzdobené devíti cennými drahokamy, bohaté na mocné královské paláce, které se rovnají nebeskému domovu boha, město, které bylo darováno Indrou a postaveno Višnuem. Uznejte sami, že je lepší říkat městu Bangkok.



V jihovýchodní části Nového Zélandu bychom v nadmořské výšce 305 metrů našli kopec, který se se svým dlouhým jménem dostal do Guinnessovy knihy rekordů. Vrcholku se ve zkrácené podobě říká Taumata, celý název má 92 písmen - Taumatawhakatangihangakoauauotamateaurehaeaturipukakapikimaungaho-ronukupokaiwhenuakitanatahu. Zvládli jste slovo přečíst napoprvé bez chyby?
Celé dlouhé jméno kopce Taumata nám vlastně vypráví o životě jednoho známého válečníka jménem Tamatea Pokai Whenua. Z názvu se také dozvíme, že každý den Tamatea chodil na kopec, kde hrál na svou flétnu smutné tóny. Údajně válečníkova smutná píseň patří jeho mrtvému bratrovi a drahé polovičce. Pokud se vydáte na vrchol Taumata, můžete se u cedule s celým názvem třeba vyfotit (pokud se ale na fotografii cedule vejde celá). Když už na kopci budete, zkuste vyslovit jeho celé jméno. Podle pověsti byste měli po vyslovení názvu slyšet Tamateaovu flétnu.



Dlouhý název má i jedna obec v severním Walesu ve Velké Británii. Do roku 1860 se obec jmenovala Llanfair Pwllwyngyll. Místní starosta se ale jednoho dne rozhodl, že přiláká do své obce turisty. Jak? Změnou jména obce. Od té doby se vesnice jmenuje Llanfairpwllgwyngyllgogeruchwyrndrobwllllantantysiliogogogoch. Co tento nový název znamená? Nejspíš nic. Autorem tohoto jména obce je prý jeden místní krejčí, jehož jméno však není známo. Vypadá to, že krejčí vzal tužku a papír, a psal za sebou písmena jak ho napadlo, dokud jich nebylo 58. Přesně tolik znaků má jméno obce po změnění názvu. Plán obecní rady ale vyšel, na toto místo opravdu začali jezdit turisté.


Dalším místem, které má netradičně dlouhé jméno, bychom se vydali do Spojených států amerických, do Massachusetts. Zde se nachází jezero s názvem Chargoggagoggmanchauggagoggchaubunagungamaugg. Jméno jezera prý pochází z indiánského jazyka, přeložit by se dal jako místo k rybaření na hranici. Jezero totiž leží na bývalé hranici mezi dvěma kmeny Indiánů. V názvu jezera je také použito 15 krát písmeno g.
Přidat komentář

Tajemství Velikonočního ostrova

Pondělí v 10:30 | Nikča |  Zajímavosti
Tajemství Velikonočního ostrova

Tajemství Velikonočního ostrova


Záhadami opředený Velikonoční ostrov najdeme v Tichém oceánu.
Ostrov leží asi 3 600 kilometrů od pobřeží Jižní Ameriky a patří státu Chile. Název dal Velikonočnímu ostrovu jeho objevitel, holandský admirál Jacob Roggeveen. Ten na tuto pevninu vstoupil o Velikonoční neděli 5. dubna v roce 1722. Už z dálky ho zaujaly vysoké sochy. A právě ty jsou dodnes velkou záhadou.



Dříve než na ostrově původní obyvatelé vztyčili své známé sochy moai, pokládali zde kamenné pohřební plošiny, kterým se říká ahu. Na nich při obřadech leželi mrtví lidé. Takovýchto ahu bychom našli na ostrově přes 300 a každou z nich používala k rituálům jenom jedna vesnice.



Dalo by se říci, že kamenné plošiny ahu byly předchůdci známějších a tajemných soch moai. Nejdříve měly sochy rozmanité tvary, časem (asi od roku 1100) se začaly vztyčovat sochy, které měly některé společné znaky. Jedná se o lidské postavy s plochou dlouhou tváří a velkýma ušima. Některé sochy tvoří pouze tento obličej, jiné mají i paže a tělo. Žádná socha však nemá vymodelované nohy. Nejdokonaleji vypracovanou částí soch je hlava. Nos i ústa jsou detailně propracovaná, oči byly dokonce zdobeny korály. U některých soch můžeme spatřit jakousi ozdobu hlavy zvanou pukao. Tato ozdoba je vypracována z jiného druhu kamene než socha, většinou je to červená vulkanická struska. Pravděpodobně je pukao druh účesu, něco jako uzel z vlasů, který nosili obyvatelé Velikonočního ostrova. Existuje ale i další teorie, podle které nemají sochy na hlavě vymodelované vlasy, ale klobouk.



Samotné sochy jsou nejčastěji vytesány z vulkanické horniny tachytové tufy, některé třeba z pemzy. Sochy byly nejčastěji vytvořeny z kamenů v kráteru Rano Raraku. V tomto kráteru bychom také našli největší sochu moai. Ta měří téměř 22 metrů a váží zhruba 270 tun. Zároveň zde uvidíme i jednu unikátní sochu. Socha Moai Tukuturi jako jediná nestojí vzpřímeně, ale klečí na kolenou.



Na celém Velikonočním ostrově se prý nachází téměř 900 soch. Jejich výška se průměrně pohybuje od deseti do dvanácti metrů a hmotnost kolem 90 tun. Některé sochy moai jsou postaveny právě na kamenných pohřebních plošinách ahu.

Při tvoření soch se kameníci pěkně zapotili. Moai se vždy tesala ležící, až hotová práce se později oddělila od země. Když už socha stála, byly ji vytesány oči a ostatní části obličeje. Pukao bylo na hlavu umístěno jako poslední. Nejtěžší prací bylo přesunutí sochy, podle pověsti ale sochy na své místo došly samy.



Dodnes je zahaleno tajemstvím, proč sochy moai vznikly. Je možné, že se jedná o bohy, kteří Velikonoční ostrov ochraňují. Podle jejich umístění na pobřeží je možné, že mají ostrov bránit a hlídat. Jakým způsobem byly tyto velké sochy přesouvány na mnohdy velké vzdálenosti, to je také záhadou.



Tajemný Velikonoční ostrov se stal předmětem zkoumání vědců. Mezi ty známé patří například australský mikrobiolog Frank Fenner (1914-2010). Ten se zabýval zánikem dávné civilizace ostrova. Rozluštit záhadu Velikonočního ostrova se pokusil i norský mořeplavec Thor Heyerdahl (1914-2002), který na ostrově některé sochy opět vztyčil. O dobrodružství a objevech na Velikonočním ostrově napsal knihu s názvem Ve znamení Kon-Tiki. Thor Heyerdahl inspiroval českého vědce a technika Pavla Pavla (*1957). Ten přišel na systém, kterým lze hýbat s těžkými sochami. Touto technikou přemístilo a vztyčilo sochu v roce 1986 jen 16 lidí a je možné, že původní obyvatelé postupovali podobným způsobem.
Počet komentářů: 1

Která zvířata vás mohou zabít?

Pondělí v 10:29 | Nikča |  Zajímavosti

Která zvířata vás mohou zabít?


Zajímá vás, která zvířata jsou nejnebezpečnější díky množství jedu a jak mohou ublížit člověku? Které zvíře získá první místo světového zabijáka?
Tajpan jednou dávkou zabije několik lidí
Had tajpan je padesátkrát jedovatější než obávaná kobra. Malý australský had je navíc tak agresivní, že se málokomu podaří při setkání s ním odejít bez úhony. Je považován za nejjedovatějšího hada světa, i když o tomto tématu se neustále vedou spory. Jen malému množství lidí uštknutých tajpanem se podařilo přežít.

Téměř neviditelná chobotnička
I na první pohled neškodná chobotnice může člověku zasadit smrtelnou dávku jedu. Nejjedovatější chobotnice na světě je tak malinká, že ji zahlédne snad jen oko zkušeného potápěče. Chobotnička o průměru tří centimetrů kraluje mezi světovými jedovatými zabijáky.

Stejně tak velké množství medúz je také jedovaté a pro člověka velmi nebezpečné. V moři se skrývá mnohem více pro člověka nebezpečných tvorů, než na pevnině. Vědci neustále zkoumají další nové druhy v mořských hlubinách, které ještě téměř vůbec nejsou probádané.



Pozor na pavouky
Z pavouků mají lidé na celém světě přirozený respekt. Velcí pavouci patří všeobecně mezi nejobávanější, to je však omyl. Nejnebezpečnější pavouci, kteří mohou ohrozit život člověka, jsou z velké většiny malinkatí tvorové, které lehce přehlédneme. Mezi nejjedovatější se řadí černá vdova - setkání s tímto pavoukem často končí smrtí. Velmi obávanými jsou také pavouci z Jižní Ameriky z rodu Phoneutria, u kterých však nedochází k velkému počtu smrtelných případů pro člověka, jelikož tito pavouci obvykle dorůstají velkosti až okolo pěti centimetrů.

Žáby, které dokážou zabít člověka
I některé druhy žab mají v těle natolik silný jed, že mohou usmrtit člověka. Ty nejjedovatější žijí v Jižní Americe, silné toxiny slouží především jako ochrana a kompenzace jejich malé velikosti (max. 5 centimetrů). Jedy vylučují po celém povrchu pokožky, a když se jich dotknete, máte prostě smůlu. Žabky, které jsou jedovaté, mají často velmi kontrastní zbarvení, které samo o sobě slouží jako varovný systém pro okolí.


Štír - používá jed k lovu
Obávaní štíři jsou velmi dobrými lovci a k tomu jim slouží jejich jed. Tento jed však není pro člověka příliš nebezpečný a drtivá většina bodnutí člověka štírem dopadá velmi dobře a bez následků.

Pozor na ptáky z Nové Guiney
Někteří ptáci z Nové Guiney jsou skrytými zabijáky. V těle jim proudí pro člověka smrtelný jed, který patří mezi ty nejnebezpečnější živočišné jedy vůbec. Ptáci jsou však mírumilovná zvířata a rozhodně se vám nemůže stát, že na vás pták zaútočí. Tito ptáci jsou obdařeni jedem, který primárně slouží jako ochrana před ostatními dravci. Proto se také donedávna nevědělo, že existují ptáci, kteří jsou jedovatí. Vědci zatím objevují nové a nové druhy jedovatých ptáků, zatím jich bylo zjištěno jen několik.
Přidat komentář

Majáky, které obývají přízraky

Pondělí v 10:28 | Nikča |  Zajímavosti

Majáky, které obývají přízraky


Spoustě námořníků už jistě zachránil život maják. Díky jeho světlu si všimli mořeplavci pevniny a neztroskotali nebo v jeho blízkosti přečkali bouřlivou noc.
První maják postavili staří Egypťané blízko města Alexandrie na ostrově Faru. Dnes už na tomto místě nenajdeme ani sebemenší zbytky po stavbě majáku, dodnes ale patří k sedmi divům světa. Možná, že kdyby se maják na ostrově Faru dochoval do současnosti, strašilo by v něm třeba stejně jako v následujících majácích.

K majáku Heceta Head bychom se plavili po Tichém oceánu. Bílá, štíhlá a vysoká budova majáku stojí na západním pobřeží Spojených států amerických, ve Florencii. Dnes se v budově můžete ubytovat, jedna noc vás bude stát v přepočtu od tří do pěti tisíc korun. Když budete mít štěstí, potkáte v majáku z roku 1894 nějakého místního ducha. Dříve se zde děly neobvyklé věci a i dnes se najdou lidé, kteří se na tomto pobřeží s duchem setkali.



Snad každý správce majáku, který zde pracoval, se někdy setkal s přízrakem Šedé paní. Je to prý duch nešťastné matky, která hledá svoje dítě. To je podle pověsti pohřbené v blízkosti majáku, a proto žena straší právě zde. V roce 1994 se v majáku s přízrakem setkala pokojská Juanita Sanchezová. Ducha popsala jako vysokou ženu s šedými vlasy a černýma očima. Šedá paní před jejíma očima prošla oknem a zanechala po sobě skleněné střepy z rozbitého okna. Přivolaný sklenář Alex Mooss věděl o tajemných věcech, které se čas od času děly v majáku, a ze strachu odmítal okno spravit. Druhý den v místnosti našla pokojská střepy důkladně smetené na hromádku. Šedá paní po sobě nejspíš svůj nepořádek uklidila.

Maják Old Port Boca Grande, postavený roku 1890, se tyčí na ostrově Gasparilla, kousek od Floridy. Zde byste potkali duchy dva. Tím prvním je údajně dcera bývalého strážce majáku, která zemřela na černý kašel na počátku 20. století. Kdo tento přízrak viděl, slyšel také zvuk klavíru. Dívka na něj totiž během svého krátkého života hrála.



Mimo zvuku klavíru můžete v majáku také zaslechnout smutné naříkání a pláč. Ten patří dalšímu zdejšímu duchovi, bezhlavé princezně. Ta se jmenovala Joseffa de Mayorga a hlavu jí setnul pirát José Gaspar (název ostrovu je prý odvozen od jeho jména), protože si ho odmítla vzít. Nešťastná šlechtična tak hledá svou hlavu.

Na severozápadním pobřeží kanadského ostrova Toronto Island byl v roce 1808 postaven maják Gibraltar Point. Kamenný maják zde vyrostl pro větší bezpečnost lodí plujících z jezera Ontario k ústí řeky Niagary. Kamenná šestiúhelníková věž majáku stojí na romantickém místě, které je jako stvořené pro procházky při západu slunce.



V roce 1809 zde začíná pracovat první strážce majáku jménem Radan Muller. Práci odvádí pečlivě a baví ho. Roku 1815 ale Radan záhadně zmizel a nikdo dodnes neví, co se s ním stalo. Mezi místními obyvateli se ale povídá, že strážce Radan byl také pašerákem whisky a kvůli tomu byl také zavražděn. Od doby svého nevysvětlitelného zmizení se strážce na maják vrací ze záhrobí. Provází ho spousta děsivých úkazů. Maják se sám rozsvítí, je slyšet hlasité naříkání a na schodišti se objevuje krev. Duch strážce v dlouhém kabátu byl naposledy spatřen v roce 2009.



V americké státě Massachusetts najdeme na Plymouthské pláži maják Gurnet Point. Maják zde stojí již od roku 1769. Prvními strážci majáku byli manželé Thomasovi, John a Hannah. John ale zemřel ve válce o nezávislost Spojených států (1776). Hannah je tak po manželově smrti první ženou, která pracuje jako strážkyně majáku. Se smrtí svého muže se Hannah nikdy nevyrovnala - její duch se prochází po pobřeží a místní lidé tvrdí, že i po smrti vyhlíží svého manžela až se vrátí z války.
Přidat komentář

Další články

Kam dál